Sibiřský piknik: Dokud nás medvěd nerozdělí

Spousta lidí si pod pojmem Sibiř představí nekonečně hluboké lesy plné zvěře a řeky tak široké, že je sotva vidět na druhý břeh. Do jisté míry je to samozřejmě pravda. Když letíte nad Sibiří letadlem je to dost surreální zkušenost. Prostě vidíte jen moře jehličnanů, od horizontu k horizontu, a možná sem tam nějakou řeku. Pokud tedy neletíte podél Transsibiřské magistrály, kde jsou soustředěna všechna větší města. Obyvatelé Sibiře, ačkoliv mohou žít ve velkých městech, mají rádi přírodu a když můžou, tak do ní vyrazí. Nejenom výlety do tajgy je člověk v Rusku živ. Volný čas se tu tráví i jinak. Škoda jen, že to nebyl tak surreálný zážitek, jak by si milovník filmů „Svéráz národního lovu“ a „Svérázný rybolov“ sliboval, ale úroveň to mělo, to ano.

V rámci výletu na svatbu své sestry mě samozřejmě manželka musela ukázat i zbylé části rodiny, která se bohužel nedostala na naší svatbu před dvěma lety. Tedy zejména svému otci a své babičce. A jak lépe se seznámit, než vyrazit k babičce do baňi. Někdo by si samozřejmě mohl představovat, že ruská baňa je něco jako sauna, a ačkoliv základní premisa horkého prostoru je stejná, baňa se jeví jako mnohem komplexnější a víceúčelovější proces. Kromě švihání se březovými metlami, které můžeme najít i u finské sauny, slouží baňa v podstatě i jako lázeň nebo koupelna chcete-li. Protože zároveň s vyhříváním místnosti si tam ohřejete i  vodu, kterou se pak můžete umýt. Byla to celkem osvěžující zkušenost. Samozřejmě, že člověku pak vyhládne, babička upekla pirožky, které jsme pak spolu s tchánem zlikvidovali. Spolu s nějakými šesti litry piva a lahví vodky. Odpočinek a sbližování s rodinou jak má být!

Aby toho nebylo málo, tak jsme pak s čerstvými novomanželi a rodiči ženicha a mým tchánem a  tchýní z Anglie, vyrazili na celodenní expedici k Sibiřskému veletoku Ob. Naskládání do dvou terénních aut plných jídla, pití a outdoorového vybavení jsme vyrazili na neznámé místo. Ukázalo se, že jde o jakousi chatovou kolonii (což v Rusku znamená cca 1 chata na 5km²) spojenou s přístupem k řece. Bohužel brána byla zavřená, a tak jsme museli veškeré vybavení a jídlo nosit v rukách. Zatímco někteří se asi dvě hodiny pokoušeli postavit stan, jiní začali připravovat oheň a jídlo. S potěšením musím konstatovat, že se sekyrou to umím pořád stejně dobře jako za svých let slávy ve skautu. Bleskově jsem nadělal dřevo na oheň, který se pak hlava rodiny pokoušela celkem dlouho neúspěšně rozdělat a odmítala pomoc zkušeného zálesáka. Oheň se nakonec rozhořel a ženy začaly připravovat tradiční kempingové jídlo. Velké kusy lososa, které se vaří spolu s bramborem, cibulí a další zeleninou. Vznikne tak chutná polévka plná rybího masa na obírání z kostí. Příjemné překvapení, že výlet do přírody na Sibiři neznamená pouze grilování šašliku.

Jelikož bylo hrozné vedro, vysoko přes 30°C, tak došlo i na koupání. Kdo by to byl řekl, že se člověk poletí na Sibiř v létě koupat, ale kontinentální klima je neúprosné. Řeka Ob byla kupodivu celkem teplá, rozhodně teplejší než oceán u Kanárský ostrovů, kde jsme byli na dovolené letos na jaře. Čistota byla také ucházející, protože proti proudu se nenacházely žádné velké továrny ani podobné věci. Pozor si člověk musel dávat hlavně na silný proud, protože když jste vlezli do řeky, že vám voda sahala tak po prsa, byl proud natolik silný, že jste měli co dělat, abyste stáli na místě. Proud naštěstí nikoho neodnesl, a tak jsme se všichni ve zdraví vrátili domů. Tedy až na jedno auto, jehož podvozek nepřežil drsné ruské cesty. Zkrátka pohodový den na Sibiři.

Ruská svatba: Žer nebo umři!

O Ruské svatbě jste toho možná hodně slyšeli a možná taky ne. Moje představa byla do jisté míry utvářena seriálem Brigáda a do jisté míry vyprávěním mé manželky o tom, jak to v Rusku chodí. Základní body se ale shodovaly – hodně jídla, hodně pití a to, že je to několikadenní záležitost. Pro jistotu jsem se začal chystat ještě před odletem a vždycky večer jsem si tak tréninkově vypil stakan vodky, aby mě to pak ve Svazu nesložilo. Ukázalo se, že příprava přinesla své ovoce, ale o tom až později. Teď se pojďme přesunout k ruské svatbě a tomu, co jí předcházelo.

Už i na Sibiř dorazily evropské tradice jako rozlučka ze svobodou, snad mi žádný kulturní antropolog nenapíše, že tento zvyk pochází právě ze Sibiře. Nevím, jak to probíhá v Čechách, já byl akorát zapíjet kamarádovo prvorozené dítě a blbě mi bylo ještě týden a vlastně ani nevím, jak jsem se dostal domů, plus jsme v Lokálu v Dlouhé při stále razantnějším přiťukávání rozbili asi 30 půllitrů. Každopádně ve Svazu jsme začali zvolna. Nejdřív jsme na zahradě ugrilovali trochu masa na způsob šašliku, k tomu si párkrát připili arménským koňakem. Pojedli jsme, popili trochu víc a vyrazili jsme do města na túru po různých zábavních podnicích. Mám-li být upřímný, tak paměť těch událostí není úplně nejostřejší, ale byli jsme v klubu na vodní dýmce,  pak jsme pokračovali do karaoke baru, kde padla lahev vodky, a skončili jsme v naprosto vizionářském podniku na výpadovce z města. Ten, kdo vymyslel kombinaci automyčka, hotel, restaurace, karaoke a sauna, vše pod jednou střechou, je podle mě naprostý génius. My jsme využili pouze karaoke a restauraci a jelo se domů. Druhý den jsem byl celkem v pohodě, protože jsme alkohol prokládali jídlem a když už jsme nemohli, vypili jsme konvici zeleného čaje, která nás opět vrátila na zem.

Před svatbou nás všechny nastávající tchyně nastávající nevěsty (manželčiny sestry) zapřáhla do přípravných prací. Jeden den před oficiálním datem svatby totiž byla jistá menší neformální oslava pro užší rodinný kruh a bylo potřeba připravit jídlo. Hromady jídla. Já předstíral nevolnost a neschopnost pracovat s nožem a zašíval se jak jen to šlo a občas jsem něco vyfotil. Nakonec mě ale vypátrali a já musel také přiložit ruku k dílu. Přežil jsem to, ale nebylo to nic moc. Oslava se dala přežít, můj anglický tchán byl lehce za outsidera, protože neumí rusky, ale bylo vtipné pozorovat jeho snahy komunikovat. Další den již byla samotná svatba. Novomanželé se nejdřív jeli pouze v doprovodu svědků nechat oficiálně oddat na radnici a poté se vrátili k falešnému obřadu doma na zahradě. Zkrátka ve Svazu za vámi matrikářka ven z úřadu nevyleze, musíte vy za ní. Občas se příliš nelišil od toho, co známe u nás, bílé šaty nevěsty, oblek, slib, půjčené dítě od sousedů rozhazující růžové plátky. Klasika. Následoval přesun do hotelu, kde bylo vše připravené k hostině a večerní zábavě.

Už jsem pár svateb zažil, ale tolik jídla a alkoholu jsem teda ještě neviděl. Co bylo také překvapivé a pro nás Evropany netradiční, byla postava zvaná „tamad“. Tahle funkce vychází z kavkazské tradice a jedná se podle překladu o „mistra přípitků“. V praxi je to takový svatební vůdce. Vyhlašuje přípitky, zahajuje různé zábavy a aktivity a podobně. Upřímně řečeno mi občas lezl trošku na nervy, protože jsem chtěl chvíli v klidu sedět a trošku pojíst a popít. Ale tak i to patřilo k zážitku. Snad jen chyběl tanec, jako na klasické evropské svatbě. Nevím jestli to bylo tradicí nebo tím, že se sešli líní lidé. Celé to proběhlo v poklidu a bez žádného skandálu. Inu kultura.  Sotva se člověk probral z druhé noci nebo třetí nebo už kolikáté noci nepřetržitého jídla a pití, byl jsem opět povolán do služby k přípravě pochutin pro další den oslav. Naštěstí se mi opět povedlo v zásadě se zašít a udělat pár fotek. Je pravda, že ten třetí den už toho na mě bylo docela hodně a já si pomalu říkal, že bych neměl tolik pít. I když díky tomu, že v současnosti vážím cca 100kg, mám větší výdrž než kdy předtím.  I tak ale mám pořád nějaké svoje limity.

Co tedy říct závěrem k ruské svatbě? Není to nakonec tak odlišné od té české, jenom to trvá o hodně déle a všeho je o hodně víc. Co taky čekat od největší země na světě? Snad jen trochu mě z fotografického hlediska mrzelo, že nebyla klasická pravoslavná církevní svatba. Ta by byla určitě mnohem zajímavější než prostý obřad na zahradě opulentní vily, který si můžete udělat v Čechách taky. Ale zkuste si tady sehnat pravého fousatého popa! Ještě že v Rusku zůstaly pořád ještě svobodné kamarádky mé ženy, takže šance na pozvání na další „pravou západosibiřskou“ pořád existují. Má játra pláčou.

V dalším díle mého cestopisu se podíváme na pravý sibiřský piknik!

Vice fotek nejenom ze svatby najdete v albu na Flickru!

Tomsk: Lepší než Brno!

Nikdy jsem si nepomyslel, že poletím na Sibiř, ale stalo se. Rodinné povinnosti nás s manželkou zavály do jejího rodného města Tomsk na západní Sibiři. Západní Sibiř je takový eufemismus, kterým se označuje oblast vzdálená 4 hodiny letu od Moskvy a asi 6000km vzdušnou čarou od České republiky. Je to daleko, opravdu hodně daleko. Je odtamtud vlastně mnohem blíž třeba do Číny a Indie než do Evropy. A přesto se i v takto odlehlé části světa uprostřed tajgy nachází celkem velké město (500tis obyvatel, bez započtení širší aglomerace), které bylo zaleženo už roku 1604 a ve kterém se nachází nejstarší univerzita na Sibiři, která má dokonce celonárodní význam. Jak to tak často bývá v životě, trochu jsem nevěděl, co mě tam čeká. Tomsk jsem znal jen z vyprávění své manželky, která ho líčila jako hotové peklo na zemi (prý snad jen srovnatelné s Brnem) a z pár kusých informací nalezených různě na internetu. Je pravda, že když jsem při příletu z okénka letadla viděl jen nekonečné lesy a močály západní Sibiře, tak jsem si říkal, kde je vlastně to město? 

Je pravda, že vedle vyzdobených bulvárů Moskvy vypadá Tomsk poněkud chudě. Vypadá tak trochu jako Rusko, které jsem si já vždycky představoval. Když budete chvíli hledat, potkáte někde na kraji města i smečku divokých psů. Město je přes léto trochu mrtvé, protože tam není tolik studentů jako během semestru. Jinak to ale vypadá, že ve městě nějaký život je. V centru kolem Leninovy třídy najdete relativně dost restaurací a kaváren, které po přepočtu na české koruny překvapí docela nízkou cenou. I když je pravda, že od roku 2014 v Rusku potraviny docela zdražily kvůli západním sankcím, ale pořád se ještě najíte za cca 50% toho, co byste zaplatili v ČR. Když už jsme opět u jídla, tak určitě zajděte do stánku kde prodávají sibiřské bliny. Ve městě jich je docela dost a můžete si vybrat z velkého sortimentu náplně. Mé nejoblíbenější byly s hovězím masem. Jen máloco mi letos v létě přišlo tak dobré, jako jíst bliny a zapíjet to kvasem, který můžete koupit ze žluté cisterny na ulici za celkem symbolickou cenu.  Chutná docela jinak, než ten průmyslový, který můžete koupit v lahvích i u nás v České republice.

Tomsk není úplně malé město. Pěšky se tam pohybovat sice dá, ale docela byste se nachodili. My jsme bydleli v části města nazvané Akadem Gorodok, která byla postavená pro pracovníky univerzity a výzkumných ústavů. Do centra jsme jezdili autobusem. V Tomsku jezdí převážně krátké autobusy firmy GAZ, do kterých se usadí cca 20 nebožáků. Jedna jízda stojí 17 rublů, tedy asi 6,50 Kč a platí se než vystoupíte. Řidiči jezdí úplně stejně jako ostatní ruští řidiči, tedy jako šílenci. Takové řidičské návyky si vypěstujete asi jen tím, když jste museli dva roky na vojně kličkovat mezi výbuchy někde v Afghánistánu nebo Čečensku. Obdivuhodné je i to, kolik činností najednou zvládají. Řídit cokoliv ruského, to chce celého chlapa, protože volant, pedály i převodovka ne vždy reagují podle přání řidiče. Do toho navíc za jízdy zvládají přesně do rublu vracet drobné za jízdenky. Pokud se chcete rozšoupnout, můžete jezdit po Tomsku taxíkem. Nejlevnější je Yandex taxi, které funguje trochu podobně jako Uber a málokdy platíte víc než 140 Rublů za jízdu kamkoliv, tedy asi 55Kč. Normální taxíky jsou o trochu dražší a zaplatíte kolem 200 Rublů za jízdu, na druhou stranu vám dispečink řekne cenu jízdného dopředu, což je taky fajn. Pokud ale nemluvíte Rusky, nevím jak se v Tomsku s taxikáři, a vůbec obecně s lidmi, domluvíte.

Město není žádný zapadákov, má tři divadla, sál filharmonie s vlastním filharmonickým orchestrem, několik kin i nákupních center a dokonce do něj dorazil triumvirát západního kapitalismu – McDonalds, KFC a Burger King. Dost lidí tráví čas procházkami po nábřeží řeky Tom, které je kousek od Leninovy třídy. Tam také můžete nastoupit na výletní loď, která v pravidelných intervalech přirazí přímo na břeh, aby mohli nastoupit a vystoupit pasažéři. Možnosti jak se zabavit tedy jsou. Pokud máte chuť na nějaký večerní život, můžete zkusit v Rusku velmi populární vodní dýmku nebo karaoke. Nebo obojí najednou. Karaoke tady berou docela vážně a není výjimkou, že pokud zpíváte mizerně, tak vám prostě už nepůjčí mikrofon, tak jako se to stalo před lety mojí manželce. Akorát při vstupu do nočních podniků musíte dbát na to, abyste nevypadali jako Čečenec, Ázerbájdžánec, Uzbek a podobně. Může se stát, že vás tam pak prostě nepustí. Tak to tam prostě chodí.

Pokud jste milovníci architektury, tak si zde můžete přijít na své, co se týče dřevěných domů takzvané Sibiřské secese. Je smutné, že mnoho z nich je v celkem dezolátním stavu, protože majitelům chybí peníze na údržbu a navíc pozemky jsou mnohdy hodnotné pro různé developery, takže lidé domy neopravují a poté je nechají strhnout, aby mohli výhodně prodat pozemek. Jelikož Tomsk prožíval v druhé polovině 19. století celkem bouřlivý rozvoj, najdeme zde hodně zachovalých budov i z tohoto období. Jedna bonusová informace navíc, kterou nikde na internetu nenajdete – Tomsk má systém podzemních chodeb. Prý hotové katakomby, které si vyhloubili bohatí kupci ze sklepů svých domů. Většina z nich vedla k řece, kde se tak boháči prý mohli zbavovat těl svých nepřátel v byznysu. V současnosti je podzemí nepřístupné, ale ve sklepech některých starých domů v centru můžete vidět zazděné vstupy do podzemního labyrintu. Možná, kdyby se podzemí zpřístupnilo, mohl by to být docela turistický tahák. Tomsk je mimo jiné i městem kuriózních památníků. Například památník dopravního policisty nazývaný „Strýček Kolja“, památník zelí, Čechovův památník na nábřeží, památník Milenci (chlap v trenkách visící za parapet) a mnoho dalších včetně nejmenšího památníku na světě 4cm velkého Žabáka cestovatele.

Takže i na Sibiři se dá žít, něco zažít a něco vidět. Manželka sice tvrdí, že to jde s Tomskem od desíti k pěti, ale mě to tam nepřišlo bůh ví jak strašné. Samozřejmě, to má své rezervy. Nesmíte se divit tomu, že v tramvaji je v podlaze díra, kterou vidíte na koleje, že řidič autobusu má místo řadící páky v podlaze zastrčený kus uříznuté hokejky a podobně. To všechno je současné Rusko. Netřeba se tomu divit nebo se nad tím pozastavovat, ale prostě to člověk musí vzít jak to je.

V příštím příspěvku se podíváme na to, jak vypadá taková ruská svatba.

Album všech fotografií z Ruska na Flickru

Moskva

Moskva! Ne, nebyla to moje první návštěva Ruska,  ale přeci jenom mě Moskva překvapila. Před cca 3 lety jsem byl v Petrohradu, ale to bylo ještě v době, kdy jsem nefotil, a tak jsem měl určitou představu o tom, jak vypadá takové Ruské velkoměsto. Jenomže Moskva je Moskva, a tak trochu se vymyká všem pravidlům Ruska, vesmíru a tak vůbec. Na samotnou návštěvu hlavního města bylo vyhrazeno jen necelých 48 hodin, a tak se to muselo vzít rychle. Naproti tomu, co tvrdila moje manželka, se toho dá v Moskvě vidět skutečně hodně a myslím si, že týden je tak akorát na návštěvu různých památek a galerií, či případně vyhlášeného divadla nebo baletu. Já vlastně většinu času strávil jen tak na ulici nebo v různých restauracích, což také není od věci. Ale co se týče kulturních atrakcí budu se tam muset ještě vrátit – což nebude zase takový problém, protože kurz rublu je příznivý a ceny letenek nízké.

Většina mezinárodních letů létá na letiště Šeremetěvo  a musíte počítat s tím, že přes 40km dlouhá cesta do centra prostě zabere nějaký čas. Nejrychlejší bude asi vlak, který jezdí přímo z letiště, ale nejlevnější bude maršrutka, tedy dodávka řízená někým z Kavkazu. Můžete ještě zvolit UBER, ale ten vyjde nejdráž (cca na 600Kč). Protože jsme dobrodružné a lehce lakomé povahy, tak jsme vyrazili maršrutkou na metro. Náš ázerbajdžánský řidič si příliš nelámal hlavu s pravidly silničního provozu a vlastně ani s tím, jestli jede po silnici nebo po travnatém okraji či středu. Párkrát mi přišlo, že jsme jeli i po chodníku. Zkrátka autentický zážitek z ruských silnic, na který je si lepší rychle zvyknout, protože lepší to už nebude, to mi věřte. Dojeli jsme na okrajovou stanici metra Rečnoj vokzal, odkud jsme dál pokračovali moskevským metrem. Trochu mě zklamalo, že kniha Metro 2033 trochu kecala a v celém metru nebyl ani jeden mutant nebo zabijácký gang.  Mají ale ještě 17 let na nápravu. Největším rizikem je asi tak to, že se ztratíte, protože značení odkud kam vlak jede je občas trošku matoucí.

A pak vystoupíte na povrch v centru. Je vidět, že do Moskvy se v poslední době investovalo hodně, ale opravdu hodně peněz. Většina ulic v centru je nově vydlážděná, všude samá výzdoba a osvětlení, inu Sověti uměli vždy ohromit a současné Rusko v tom není moc jiné. Naštěstí i sem však dorazil kapitalismus (ne ten jeho slabý regulovaný odvar který máme v EU) a díky službám jako Air BnB se můžete ubytovat celkem levně – většinou je to právě ubytování, na kterém při výletu do Svazu člověk utratil nejvíc. Teď to docela jde a v pěkném čistém pokoji přímo v centru dáte za noc nějakých 700Kč. Přesto v Moskvě tolik turistů nepotkáte. Většinou jsem viděl starší páry z USA nebo Velké Británie. Že by byly odolnější vůči západní propagandě vykreslující Moskvu jako srdce říše zla kdesi na východě? Těžko říct.

Jestli bych mohl poradit co se týče vybavení, které si s sebou vzít, tak bych určitě doporučil nějaký superširokoúhlý objektiv. Něco kolem 20mm na plném formátu, 28mm bych bral už na hraně. Já jsem se s 35mm sklem dost často dostával do situací, že se mi prostě něco nepovedlo napasovat do hledáčku a musel jsem si vymyslet, jak to vyfotit jinak. O vybavení se v Moskvě nemusíte tolik bát, v Barceloně se to zloději a různými jinými nepříjemnými lidmi hemžilo na ulici daleko víc. Pokud se nepustíte na výpravu někam do okrajových částí Moskvy za gopniky, tak to vše přežijete celkem v pořádku. Policie se v Moskvě docela nevybíravě stará o to, aby byl na ulicích pořádek.

Co se týče turistických atrakcí je z čeho vybírat. Kreml, různé pravoslavné chrámy, muzea, galerie, divadla… Nám návštěvu pravoslavných chrámů překazilo počasí. Bylo děsné vedro přes 30°C, a tak jsem byl v kraťasech, ve kterých vás prostě dovnitř nepustí – podobně jako ve Vatikánu. Převlékat se mi nechtělo, a tak to prostě nechám na příště. Nakonec jsem se spíš věnoval focení a jídlu, protože Moskva nabízí nepřeberné množství delikates ze všech koutů bývalého sovětského impéria.  Jednu turistickou atrakci jsme si však nemohli nechat ujít. Leninovo Mauzoleum. Ne snad z nějaké posedlosti komunismem, ale zkrátka proto, že se začalo proslýchat, že by mělo být zrušeno a Lenin by měl být řádně pohřben. Takže jsme si vystáli asi 30 minut trvající frontu před bezpečnostními rámy a byli jsme vpuštěni do Mauzolea.  Uvnitř panují velmi přísná pravidla, nesmíte fotografovat, ani se uvnitř zastavovat, mluvit hlasitěji než nejtišším šeptem a ani nesmíte mít ruce v kapsách. Celkově tam panuje velmi zvláštní atmosféra a za těch 30 minut ve frontě to asi stojí. Za návštěvu stojí určitě i obchodní dům GUM, který nedávno prošel nákladnou rekonstrukcí a je skutečně krásný. Plus mají vevnitř ve stylových stáncích úžasnou zmrzlinu. Z dalších turisticky známých míst jsme ještě jeli přes celé město do Parku Pobědy, tedy Parku Vítězství, kde najdete muzeum Velké vlastenecké války a pár dalších atrakcí. Nebylo to špatné, ale mohlo by to být i lepší.

V předchozím odstavci jsem zmiňoval jídlo a teď se k němu chci vrátit. Jídlo je na Rusku jedna z nejlepších věcí. Na ulici si můžete za pár korun koupit šašlik (tedy marinované kousky masa opečené nad uhlím jako špíz) a zapíjet ho limonádou zajímavě bylinné chuti a zářivě zelené barvy, nebo můžete sáhnout trochu hlouběji do kapsy a vyrazit třeba do restaurace Doktor Živago a ochutnat speciality ruské kuchyně. Jen malé upozornění – pokud nemáte rádi kopr, jako třeba já, tak to budete mít v Rusku těžké. Oni to svinstvo sypou snad úplně všude, kromě zmrzliny. U mě to kolikrát stálo hodně přemáhání, abych zápas nad koprem zamořeným jídlem dovedl do úspěšného konce. Nutno dodat, že na konci pobytu jsem své tělo vycvičil k tomu, že je nyní schopné tolerovat jisté množství kopru bez toho, abych měl nutkavou chuť zvracet. Osobně bych doporučoval ochutnat něco z nabídky sladkovodních ryb, protože ty u nás v ČR jen těžko seženete. Samozřejmě nemusíte zůstávat u ruské kuchyně, ale můžete na jiných místech ochutnat kuchyni gruzínskou, arménskou, ázerbájdžánskou či tádžickou. Možností je nepřeberně a byl by hřích do sebe cpát třeba hamburgery v mekáči.

Na tomhle výletě byla Moskva spíše jen příjemnou přestupní stanicí před cestou na Sibiř. Určitě se sem budu muset vrátit s přesněji naplánovaným itinerářem, co všechno navštívit. Plus si nezapomenu vzít něco s dlouhými nohavicemi. Pokud zvažujete výlet do Moskvy tak bych neváhal. Je potřeba se trochu oprostit od různých iracionálních strachů způsobených špatným mediálním obrazem Ruska, sednout na letadlo a vyrazit. Určitě nebudete litovat.

V dalším díle mého ruského cestopisu se podíváme to Tomsku, univerzitního města na Sibiři.

Album všech fotografií z Ruska.