středa 6. prosince 2017

Kevin V. Ton: Pouliční fotograf

Přišla zima, čas zimy, tmy, ale taky čas, kdy má člověk chuť si v teple domova něco přečíst. Proto jsem se rozhodl, že se pokusím dostat na svůj blog i trochu víc jiných fotografů, než jsem já sám. A to ať už se jedná o hostující články, či rozhovory, které budou v dalších týdnech a měsících následovat. Dnes vám přináším rozhovor s fotografem, který mě docela silně ovlivnil v pohledu na pouliční a dokumentární fotografii, i když to na mých fotkách nemusí být tak jasně vidět. Jde spíš o ty hodiny strávené různými diskusemi nad podstatou a smyslem fotografie. Takže jsem si řekl, že by bylo vlastně docela dobré udělat s Kevinem rozhovor, aby si to mohli přečíst i ostatní lidé.




Kdy a jak si s focením vlastně začal?

Začal jsem už jako dítě, protože můj táta byl nadšenec do focení, a tak byl doma vždy nějaký aparát po ruce. S fotkou jako takovou jsem se seznámil až někdy v druhé polovině osmdesátých let díky knížce Příběh fotografie, kde jsem objevil, co vlastně fotka je. Od té doby, plus mínus, fotím „vědomě“.

Jak jsi došel k pouliční fotografii?

K pouliční fotografii jsem došel jednoduše, protože když jsem začal, tak jsem chodil fotit ven, což dělám už přes pětadvacet let. Teprve v poslední době se tomu začalo říkat „streetphoto“. Tenkrát jsme prostě říkali, že jdeme fotit.

Foto KevinV. Ton 

Jak vnímáš rozdíl mezi pouliční fotografií, reportážní fotografií a dokumentem?

Reportáž jako takovou vnímám v podstatě jako práci na zakázku, která zachycuje většinou aktuální událost či kratší časové období. Pouliční fotografii vnímám spíš v rovině dokumentární. Pokud fotím tak, aby tam byly vidět i scenérie města, tak má pouliční fotografie i hodnotu historickou, která se k ní časem naváže. U dokumentární fotografie vidím přínos autora v tom, že sleduje své téma, kterému se věnuje opakovaně a dlouhodobě. Soubor dokumentární fotografie má dle mého názoru největší výpovědní hodnotu o přístupu a postoji autora k danému tématu.

Může podle tebe jedna fotka vyprávět příběh?

Jedna fotka těžko odvypráví příběh. Jedna fotka může položit otázky nebo něco naznačit. Vyprávění příběhů je ve fotografii hodně přeceňovaná věc. Příběh může vyprávět soubor fotografií. Jedna fotografie spíš výjimečně.

Foto Kevin V. Ton 
Jak důležité je podle tebe vybavení?

Je důležité do té míry, aby autor měl takové vybavení se kterým si rozumí, které mu vyhovuje a které umí „osedlat“, tak aby ho mohl používat jako svůj nástroj k sebevyjádření.

Jak vnímáš současnou úroveň pouliční fotografie u nás a ve světě?

V dnešní době různých technických zařízení, například mobilních telefonů, se z pouliční fotografie stalo široce oblíbené téma, kdy si naprostá většina lidí myslí, že když něco vyfotí na ulici, tak se to právě do škatulky „streetphoto“ vejde, což ovšem většinou není pravda. Na druhou stranu díky narůstajícímu počtu lidí, kteří se tomu věnují, se zvedá i množství kvalitních fotografií jak u nás tak ve světě.
   
Foto Kevin V. Ton 
Fotíš převážně v Praze, co ti tam přijde jedinečné a co ti v Praze naopak chybí?

Praha má zásadní výhodu v tom, že zejména v centru její kulisy jasně charakterizují místo na kterém je fotografie pořízena. Co mi v Praze chybí? Křižovatky velkoměst, kde ve velkém proudí především domácí obyvatelé a ne jen turisté.

Najde se něco, co by ti v Praze vysloveně vadilo?

Fotograficky? Ne.

Často fotografuješ lidi bez domova či na okraji společnosti, jaká jsou podle tebe etická východiska těchto fotografií?

Etika je věc, která podléhá době, místu a času. Lidé často vidí na ulici bezdomovce s krabicí vína, vyfotí ho a myslí si, že dělají sociální dokument. Tohle nedělají, většinou to jsou jen blbý fotky někoho na ulici, které moc nevypovídají. Často se pak ještě autoři snaží tam nějakým oduševnělým názvem dostat příběh.

Foto Kevin V. Ton 
Co bys poradil člověku, který se právě rozhodl začít s pouliční fotografií?

Pokud se někdo rozhodne začít s pouliční fotografií, tak by si měl říct, proč se zrovna tomuhle tématu chce věnovat. Je to náročné a široké téma, musí se sám sebe zeptat, jestli mu to bude stát za to, až bude muset trajdat hodiny a hodiny denně ulicemi měst. Vybavení a takové věci jsou vlastně docela podružné a většinou dobře poslouží, co už má člověk po ruce.

Kde čerpáš inspiraci?

Tu čerpám všude kolem sebe. Všechno, co se kolem děje se nikdy neopakuje. Pořád je něco nového. Tím, že člověk chodí s otevřenýma očima a kouká kolem sebe, nemusí nutně fotit, tak uvidí spoustu inspirace. Pokud by ses mě ptal na nějaké „autority“ ve fotografii, tak mám rád monografie všech možných autorů, kteří se zabývají dokumentární, válečnou či pouliční fotografií. Nevím, jestli tam člověk najde přímo inspiraci, ale rozhodně tam najde skvělé fotky.

Foto Kevin V. Ton 
Dá se podle tebe pouliční fotografie naučit?

Naučit se dá ovládat aparát a forma, jakou se budeš prezentovat. To, v jaké míře bude ulice v tvém podání autentická, záleží na tvojí senzitivitě, na schopnosti vnímat, vcítit se a vstřebávat. Není to tolik o tom učit se pouliční fotografii jako spíš na sobě pracovat, abys byl citlivý a vnímavý k okolí.

Co podle tebe nejvíc brzdí lidi, co se věnují pouliční fotografii?

Je to trochu vázané na předchozí otázku. Lidé se často bojí jít o krok blíž. Jeden z důvodů toho ostychu je to, že se pak člověk opravdu dostane blízko té situace, a druhý důvod je ten, že se pak dostane k jádru děje. Největší brzdou je tedy ten ostych, který jim zabrání udělat ten krok navíc a jít k těm situacím s pokorou, bez očekávání vítězných fotografií někde na soutěžích, ale s nutkavostí zaznamenat něco, co niterně cítíš, že chceš zachytit.

Fotíš ještě někdy na film?

Málo, ale jo.

Foto Kevin V. Ton 
Je něco, co bys ve fotografii chtěl ještě vyzkoušet, žánr, nová technická věc?

Víceméně ne, protože různé žánry jsem si už vyzkoušel. Spíš bych chtěl najít další témata, kterým bych se mohl věnovat dlouhodobě.

Barva vs. černobílá?

Já vnímám černobíle. Už dopředu vidím, jak bude fotka vypadat černobíle. Obecně mi je úplně jedno, jestli se dívám na barevné nebo černobílé fotografie. Podstatné je, jestli je fotka dobrá nebo špatná. Každý přístup je jiný, obsahuje jinou estetiku a jiné vnímání světa.

Význam pouliční fotografie pro tebe a pro společnost?

V současné době člověk něco fotí, ukládá a stejně jako my se teď díváme na fotky staré dvacet nebo padesát let a vnímáme, jak tenkrát lidi žili, co měli na sobě a jaká jezdila auta, tak podobně se budou dívat na naše obrázky, tedy snad alespoň na některé. Pro mě má pouliční fotografie dokumentárně historický aspekt, který ukáže ta budoucnost.

Foto Kevin V. Ton 
Máš nějaké oblíbené fotografy?

Oblíbených fotografů mám celou řadu. Jedním z nejoblíbenějších j třeba Nachtwey, potom Kratochvíl a Koudelka. Ne nutně v tomhle pořadí. Fotografů, které mám rád je celá řada, tyhle tři jména mě teď tak narychlo napadla...

Co říkáš na letošní ročník Slovak Press Photo a Czech Press Photo?

To je těžký. Co se Slovak Press Photo týče, těžko se vyjadřovat, když neznáme všechny přihlášené fotografie. Každopádně to, co vyhrálo hlavní cenu vůbec nespadá do kategorie „press photo“, tudíž si myslím, že by to vůbec v soutěži být nemělo. Není to nic proti autorovi, ale myslím si, že porota by neměla vybrat obrázek, ke kterému musí vytvořit slohové cvičení, aby ho obhájila na veřejnosti. Na téhle úrovni by měly být fotografie natolik kvalitní a ikonické, že by u nich mělo stačit datum a místo, aby lidem došlo, o co na nich jde, což zrovna v tomhle případě chybí. Fotka, co vyhrála Czech Press Photo je na tom o něco líp, ale není úplně šťastně vybraná, protože neukazuje nic mimořádného pro tenhle rok. Vyhrála fotka z oslav „vítězství“ Hizballáhu nad Izraelem, které se konají každý rok. Nejde o žádnou aktualitu, jakou bych pod termínem Press Photo rád viděl.

Jaká je podle tebe ideální forma prezentace fotek?

Těžko říct, vzhledem k současným možnostem sociálních sítí a internetu, kdy může mít člověk poměrně lehce velký dosah celosvětově. Úplně nejideálnější ovšem je nějaký soubor uzavřít knihou, kterou doprovodí výstava s tím, že se díváme na reálné papírové fotografie. Ten internet je jenom takový prchavý mžik. Sítě jsou dobrý sluha a špatný pán, lidé často sledují skupiny, kde i jednooký může být králem a přestávají mít přehled, co je a není kvalitní. Často se přestávají sami vzdělávat a ztrácí přehled, co je skutečná kvalita a co je jen honba za pomíjivou slávou v záři monitorů.

Foto Kevin V. Ton 
Co podle tebe dělá dobrou fotku?

Mnoho aspektů, které se někdy doplňují a jindy si protiřečí. Návod neexistuje. Buď to to v ní je a nebo není.

Obohatilo tě v něčem, že jsi začal učit workshopy pouliční fotografie?

Uvědomil, jsem si, že streetphoto je v dnešní době, plné zákazu a příkazů, náročnější než v časech, kdy jsem chodil ven fotit starejma foťákama s filmama po kapsách. Skvělou výbavu má dnes skoro každý, ale překročit bariéru a dojít si pro snímek zvládá intuitativně málokdo. Na to se vlastně v kurzech zaměřuju. Najít si sám sebe a nebát se lidí a kontaktních situací.

Kolik času denně v průměru trávíš focením na ulici a kolik snímků pořídíš?

Denně na ulici trávím focením tolik času, kolik jen jde, dá se říct, že téměř veškerý volný čas trávím focením, i cestou do práce a z práce a doma zase pro změnu fotím rodinku. Dřív jsem to měl v průměru tři až pět filmů denně a je to v podstatě stále podobné.

Foto Kevin V. Ton 
Existuje pro tebe ve fotografii nějaké tabu, například ve smyslu situace, kterou bys nefotil i kdybys mohl?

Nevím, dopředu nastavené žádné tabu nemám. Napřed fotím a pak řeším, což ale neznamená, že skenuju všechno, co se kolem mne mihne. Záleží na situaci, těžko předjímat dopředu.
 Je nějaké země nebo město, kam bys rád vyrazil fotit?
Nemám vysněnou lokalitu, jsem vděčný, že můžu fotit tam, kde zrovna jsem, ať už je to kdekoliv.

Máš nějakou fotografickou metu, které bys rád dosáhl?

Metu asi nemám. Pracuju pomalu na dvou knihách, jednu bych rád dokončil v příštím roce, další rozsáhlejší pak někdy v dohledné době. Nemám metu. Budu spokojen, když udržím foťák ještě několik desetiletí a udělám aspoň nějaké kloudné fotky.


Foto Barbora Johansson Pivonkova










úterý 28. listopadu 2017

Všechny barvy podzimního Petrohradu

Každý slunečný den v Petrohradu je svátek. Počasí mi přálo (to, že jsem psal e-mail prezidentu Ruské federace, aby pomocí letadel rozehnal mraky jsou zlé pomluvy) a já měl slunečních dní dost a dost. Ostatně, že mi počasí přálo bylo už vidět z mých černobílých fotografií. Jenomže pokaždé, když vyleze sluníčko a je opravdu pěkné světlo, člověk (tedy já) občas zakolísá a odbočí od čistě černobílé cesty směrem k barvě. Proto jsem si do Ruska sbalil několik barevných filmů, když jsem zjistil, že má být pěkné počasí. Kdysi jsem psal, že jediná cesta k barvě je použití diapozitivů.



Prozřetelnost tomu chtěla, že mi zbyly ještě nějaké Kodaky Ektachrome, takže jsem měl pro Petrohrad po ruce to nejlepší, co jsem mohl mít. Jedinou nevýhodou diapozitivu je jeho nízká citlivost. V případě Ektachromu 100 ISO. Od toho se odvíjela témata, na které jsem barvu použil. Byly to povětšinou statické scény, kde mě primárně zajímalo světlo a barevnost těchto scén. Nízké podzimní slunce je pro barevné focení velmi příjemné, ale brzy se stmívalo. Musel jsem si tedy svůj den dobře naplánovat, abych stihl využít co nejvíce denního světla a nenosil pak s sebou Nikon FM2 (ve kterém jsem měl Ektachrome) jen jako zbytečnou zátěž po setmění.


Ve výsledku jsem byl příjemně překvapen, kolik se našlo v Petrohradu barev. Kodak Ektachrome má obzvlášť příjemné podání žluté a modré barvy. Modrá přijde do hry zejména tehdy, pokud se vám povede dobře trefit expozici oblohy. Jednou z dalších nevýhod diapozitivů je jejich nízký dynamický rozsah, takže se nehodí pro velmi kontrastní scény, kde je mnoho jasných světel i hlubokých stínů. Těžko byste exponovali tak, aby byla všude dobrá kresba. Určitě jsem už v některém z minulých článků zmiňoval, že zrovna tenhle diapozitiv mě v tomhle ohledu velmi příjemně překvapil. Expozici jsem pro něj neměřil žádným velmi sofistikovaným způsobem. V zásadě stejně jako bych měřil pro negativ. Důvěřoval jsem výstupu expozimetru svého Nikonu kombinovaném se zdravým rozumem.



Nakonec jsem spotřeboval 3 ze 4 kazet Ektachromu, které mi ještě zbyly. Smutné je to, že tento skvělý film se přestal vyrábět v roce 2012. Naštěstí ne všichni výrobci filmů jsou jako Fuji, že ukončovali výrobu jednoho filmu za druhým. Takže podle již potvrzených zpráv nám Kodak tento film vrátí v prvním kvartále roku 2018. V současnosti probíhají poslední testy před uvedením na trh. Je to dobrý pocit vědět, že alespoň některé značky to pořád myslí s analogovu fotografií vážně. Jedním z pozitiv pozitivních filmů je to, že se snáz skenují a potřebují mnohem méně postprocesu než barevné negativy. Takže je dost docela dobře možné, že když budu v roce 2018 fotit v barvě, bude to s novým Kodakem Ektachrome!




pondělí 13. listopadu 2017

Cinestill 800T: Tma na Rusi

O filmu Cinestill jsem se již zmiňoval, když jsem o něm psal ve spojitosti se svým výletem do Itálie. Tehdy jsem fotil na Cinestill 50D, který je určený pro denní světlo. Navíc se svým ISO 50 toho světla potřebujete opravdu hodně. Na druhém konci spektra tak stojí Cinestill 800T, který je určen pro umělé světlo a špatné světelné podmínky. Opět se jedná o kinematografický film upravený pro vyvolání procesem C-41, tentokrát Kodak Vision 3 500T.


To, že v barvě příliš nefotím už je asi všeobecně známá věc. Má to své, velmi podstatné důvody, ale Cinestill 800T jsem chtěl už notnou dobu vyzkoušet. Výlet do Petrohradu se k tomu perfektně hodil, a tak jsem si před odjezdem opatřil dvě kazety a vyrazil. Až zpětně jsem zjistil, že kinematografické filmy jsou speciálně citlivé na rentgenové záření a mohou je poškodit i rentgeny na příruční zavazadla, která obvykle jiným filmům normální citlivosti neublíží. Takže jsem byl až do svého návratu trošku nervózní, jestli filmy přežily v pořádku. Ukázalo se, že moje obavy byly zbytečné a vše bylo naprosto v pořádku. Proč jsem se ale rozhodl fotit v barvě, a to ještě ve špatných světelných podmínkách?


Má to dost co dělat s tím, odkud čerpám inspiraci. Poslední dobou jsem dost inspirace čerpal z filmů. Tedy ne z těch, na které se fotografuje, ale z těch pohyblivých obrázků, na které chodíme do kina. A ty jsou v dnešní době většinou barevné. Při bližším zkoumání zjistíme, že barva je jedním z nejzásadnějších prvků kinematografie. Barevná paleta filmu je jedním z hlavních faktorů toho, jak celé dílo vnímáme. Na youtube najdete hromadu videí, které rozebírají použití barev v různých filmech. Takhle z hlavy bych například zmínil tlumené pastelové tóny Wese Andersona, který je ještě zajímavý použitím symetrických kompozic. Největší inspirací poslední doby byl ale Blade Runner od Ridleyho Scotta. Poprvé jsem celý ten film viděl vlastně až docela nedávno, dlouho jsem si ho šetřil na správný okamžik. To se mi vlastně vyplatilo, protože se rychle stal jedním z mých nejoblíbenějších filmů.


Ponecháme-li stranou příběh, morální konotace a vynikající hudbu, tak nám zůstane naprosto unikátní vizuální stránka filmu. Často bývá tento film označován jako neo-noir, což je podle mého názoru naprosto správné označení. Stačí se podívat na strukturu příběhu a postavy, obojí následuje klasický recept filmu noir. Hlavním vizuálním rozdílem je ale použití barev, které v klasických filmech noir (až na výjimky) nenajdeme, protože ty bývají černobílé. Výrazné kontrasty světla a stínu, všudypřítomné barevné neony, pára a déšť. Přesně tyto prvky definují poněkud temnou budoucnost. Člověk se pak najednou na fotografování po tmě a při umělém světle a v barvě dívá trochu jinýma očima. Nelze říct, že bych se nějak snažil napodobovat vizuální styl toho či onoho filmu, ale spíš přemýšlím nad tím, jaké prostředky byly použity k vytvoření žádaného efektu na diváka. Člověk by si pak snad i přál, aby každé město, kam se vypraví bylo plné barevných neonů, páry, mlhy a aby skoro pořád pršelo.



Práce s barvou je však v některých aspektech složitější než černobílá fotografie. Zejména skenování negativů je potřeba věnovat pozornost, abychom dostali co nejvíc barevně neutrální obraz se kterým se nám bude dále snadno pracovat. Člověk by se také měl vyhnout silným zásahům, které by způsobily to, že některá z barev by začala výrazně převažovat ty ostatní, leda snad by to byl záměr, ale i pak je třeba mít se na pozoru. Velmi snadno se stane, že výsledek špatného barevného postprocesu vypadá naprosto otřesně. Problém přestavuje také zrno. U černobílých filmů působí rušivě jen málokdy, ale velmi zrnitý barevný film hned postřehnete a málokomu přijdou zrnité barevné fotografie esteticky uspokojivé. Cinestill má, s ohledem na svou vysokou citlivost, poměrně dobré vlastnosti, co se týče zrnitosti. Za předpokladu, že je správně exponovaný.


Porůznu jsem se dočetl, že pokud chci Cinestill pushovat na vyšší ISO, je lepší ho například nafotit na ISO 1600, ale vyvolat jako ISO 3200. Toto by mělo zajistit dostatek kresby ve stínech, plus dát jistou rezervu, když se s měřením úplně přesně netrefíte. Osobně se mi tahle metoda docela osvědčila. Jediné, na co si člověk musí zvyknout je zbarvení výrazných světelných zdrojů do červena, které je způsobeno absencí antihalační vrstvy. Film Cinestill 800T bych si určitě koupím znova, až budu chtít fotografovat v barvě při špatném světle nebo v interiérech. Na trhu je dokonce i svitkový film, který bude mít ještě jemnější zrno a možná ho taky výhledově vyzkouším, až budu mít nějakou přesnou ideu, co na něj nafotím. Protože při ceně přes 300kč za jednu kazetu/svitek, to není úplně film na každodenní focení. 

neděle 5. listopadu 2017

Kronštadt: Levná cesta z města

V rámci svého pobytu v Petrohradu jsem si rozhodl udělat čas na jeden výlet mimo město. Většina lidí by zvolila například Peterhof, který je někdy označován za „Ruské Versailles“, ale já se vydal jinam. Na ostrov Kotlin ve Finském zálivu, na kterém se nachází město Kronštadt. Zkrátka jsem se chtěl ještě před zimou podívat k moři, což mi celkem vyšlo, ačkoliv jsem nenašel žádnou pláž vhodnou ke koupání.  V Kronštadtu jsou ale k vidění jiné a velmi zajímavé věci, které rozhodně stojí za cca hodinový výlet autobusem z centra města. Tedy nejdřív se musíte linkou metra 5 dostat do stanice „Staraja děrevnaja“ a pak autobusem č. 101 přímo na Kronštadt. Ptáte se, jak se dostanete autobusem na ostrov? Inu v zemi, kde včera znamená pozítří, postavili přes Finský záliv most. Ne jeden, ale hned dva.


Cesta autobusem trvala sice něco kolem 40 minut, ale stála obvyklých 40 rublů, které zaplatíte i při pojíždění ve městě. Což mi přišlo celkem fajn, když si vezmu, jak daleko jsem vlastně jel. Hned poznáte, že jste přijeli z výstavního města Ruské federace do něčeho, co trochu lépe reprezentuje současnou Ruskou realitu. Nečekejte žádné slumy, ale oproti udržovanému a uklizenému Petrohradu je to citelný rozdíl. Ostrov byl díky své výhodné poloze přirozenou první obrannou linií Petrohradu. Proto se tam začalo stavět již v roce 1703 (ve stejném roce byl založen i Petrohrad). I po cestě autobusem vidíte na malých ostrůvcích cihlové barokní pevnůstky. V centru města je velká pevnost obehnaná vodním příkopem, která by ovšem zasloužila generální opravu.


Hlavním turistickým tahákem je zde Kronštadtská námořní katedrála. Impozantní stavba v neo-byzantském slohu, která se v mnohém inspirovala chrámem Hagia Sofia v Istanbulu (tedy Cařihradu, chcete-li). Vstup je zdarma, jak by to ostatně v kostele vždy mělo být. Tohle místo mě skutečně ohromilo. Samozřejmě už jsem viděl různé pravoslavné chrámy v Rusku, ale tenhle se mi zatím líbil nejvíc. I svojí poklidnou atmosférou, která stále připomínala, že jde především o dům boží, a nejen o turistickou atrakci. Katedrála byla postavena v letech 1903 až 19013 a má mnoho, pro pravoslavné chrámy, nezvyklých architektonických a dekoračních prvků. Zejména se jedná o vitrážová okna, která odpovídají spíše katolické tradici. Dalším neobvyklým prvkem je speciální lóže pro cara. Kompletní rekonstrukce po letech zanedbávání byla dokončena teprve (z historického hlediska) nedávno – v roce 2008. Pokud máte štěstí, můžete jít za 200 rublů na komentovanou prohlídku, kde vás provede „správce“ budovy. Povypráví o historii, architektuře a vezme vás nahoru na zvonici, kde stojíte uvnitř obrovského zvonu. Dokonce si na něj můžete zazvonit. Prohlídky jsou dostupné v angličtině, ruštině a španělštině. Čeština se nekvalifikovala.



Už jsem se v předešlých článcích zmiňoval o tom, že v pravoslavných chrámech bývá docela jiné světlo a atmosféra, než známe od nás. Zde bylo tak pěkné světlo, že jsem dokonce použil barevný film. Fotografie v barvě uvidíte již brzy. K celkové atmosféře Námořní katedrály na Konštadtu jistě přispívá i to, že se čas od času zjeví skupina pravoslavných kněží, aby odříkali modlitby za padlé námořníky Ruského vojenského námořnictva. Do toho se zde zjevuje tradiční procesí věřících, kteří tu a tam zapálí svíčku, pomodlí se a políbí ikonu. Fotografovat se to samozřejmě všechno dá, když člověk zachová alespoň nějakou základní lidskou úctu. 



Ve městě se také nachází námořní učiliště a základna válečného loďstva, která mě trochu zklamala přítomností pouze relativně menších hlídkových plavidel. Ani nabídka lahve vodky a kartonu cigaret mě bohužel nedostala na palubu. Rusko se změnilo, buď už není všechno na prodej anebo se zvedly ceny. V přístavu můžete také nasednout na výletní loď, která vás proveze kolem ostrova, kde jsou na ostrůvcích menší pevnosti. To bohužel úplně nezapadalo do mého časového rozvrhu, tak jsem si dal menší procházku kolem přístavu a po parku. Ve městě potkáte skupiny kadetů z námořní školy, ale i obyčejné obyvatele města, kteří vyrazili v pěkném počasí na procházku. Všude je však dostatek připomínek toho, že celý ostrov byl kdysi hlavně vojenskou základnou. Maják, doky (kde se nedávno opravovala Aurora) a různé baterie pobřežního dělostřelectva z časů Velké vlastenecké války.


Vyplatí se výlet na Kronštadt? Rozhodně. Vezmeme-li v potaz to, že vás takový výlet vyjde jen na pár desítek rublíků za MHD. Katedrále je velkolepá a turisty nezamořená. Zbytek města je poněkud méně malebný, ale na druhou stranu alespoň člověk ochutná opravdovou Ruskou realitu, o kterou by jinak mohl být v centru Petrohradu ochuzen.

pondělí 30. října 2017

Něvský prospekt a Petropavlovská pevnost

Pokud někde fotografuji, tak se většinou držím trochu stranou těch nejrušnějších míst ve městě. Jenomže v Petrohradu jsem skoro vždycky skončil na Něvském prospektu. Nakonec jsem se smířil s osudem a prostě jsem se snažil užít si to. Hlavní ulice Petrohradu začíná u budovy admirality a končí u lávry sv. Alexandra Něvského, s hanbou se musím přiznat, že jsem si obě tyto budovy nechal ujít. Tak to bývá, když cestuji, vždycky si něco nechávám na příště. Při pohledu na mapu zjistíme, že Něvský prospekt je 4.5 km dlouhý. To už je pořádná procházka, když chcete dojít z jednoho konce na druhý. Bude to ale nejspíš důvod, proč jsem na tenhle bulvár vždycky narazil.


Při své první návštěvě Petrohradu jsem nebyl Něvským prospektem bůh-ví, jak uchvácen. Přišlo mi to prostě jako obyčejná ulice, s tím rozdílem, že je opravdu dlouhá a široká. Při bližším průzkumu jsem ovšem zjistil, že je to tam celkem fajn. Pokud je pěkné počasí, a ještě k tomu víkend, tak je tam opravdu plno lidí. Chce to občas docela ostré lokty, pokud se někam chcete dostat. Já se naštěstí nikam dostat nepotřeboval a mohl jsem se jen tak volně hodiny a hodiny flákat. Focení a flákání jdou dobře dohromady. Co se flákání týče, nemá Něvský konkurenci. Najdeme tam dostatek kultury, kaváren i obchodů. Sám jsem neodolal a koupil jsem si výtisk své oblíbené knihy od bratří Strugackých „Piknik u cesty, abych si procvičil svojí čtenou ruštinu a rozšířil si slovní zásobu.


Ve chvíli, kdy vás přepadne hlad, máte spoustu možností. V poslední době zažila tradiční Ruská kuchyně skok nahoru v popularitě. Díky tomu se v Petrohradu nemusíte stravovat v žádném fastfoodu nebo cizorodými západními pokrmy. Rozhodně doporučuji zastavit se někde na Kyjevský kotlet, nějakou rybu nebo šašlik. Ceny zůstaly v zásadě na úrovni cen z roku 2014, což je dobrá zpráva. Snad jen nápoje v restauracích solidně podražily a přišlo mi, že někdy zaplatíte snad i víc než v ČR. Nebývale se ovšem rozmohly všemožné kavárny. Zdá se, že káva je v současném Rusku velmi v módě. Vždy, když jsem si objednával svůj černý čaj s citronem (jaký jiný teplý nápoj chcete v Rusku pít?), setkával jsem se s trošku nechápavými pohledy. Zřejmě si myslí, že každý Evropan musí zákonitě preferovat kávu.


Samostatnou kapitolou je víkendová noc na Něvském. Občas to bylo na můj vkus až trochu moc divoké. Musím ale s potěšením konstatovat, že kvalita pouličních umělců je v Petrohradu celkem solidní, ale peníze do klobouku dostanou zejména tehdy, když zahrají něco Ruského. Což mi docela vyhovovalo, protože procházet se po Něvském a poslouchat živou verzi songu „Grupa Krovi“ od skupiny Kino je prostě ten správný zážitek. Aby té kultury nebylo málo, tak se mi ještě povedlo navštívit koncert AlexandraRozenbauma. Ruský národní umělec, jehož písně jsou populární napříč generacemi. Byl to první koncert sezony a já se štěstím (a za pomoci manželky) sehnal lístky, celkem nečekaně, protože o koncertu jsem se dozvěděl den předem z plakátu. V bufetu jsem si dal kaviárový chlebíček a sto gramů vodky a zapředl konverzaci s mladým manželským párem. Byli udiveni tím, že někdo jede do Petrohradu jako turista: „Petrohrad? Proč zrovna sem? Vždyť tu není nic zajímavého… Za to taková Praha!“. Koukal jsem na ně trochu udiveně, protože tohle samé jsem sám často říkal cizincům o Praze. Inu, každý si málo vážíme toho, co máme přímo před nosem.


V případě, že si chcete trochu odpočinout od ruchu centra, můžete vyrazit na Petropavlovskou pevnost. Její stavba byla zahájena v roce 1703, tedy ve stejném roce, ve kterém bylo založené i samotné město. V jejím centru stojí kostel Sv. Petra a Pavla, ve kterém se také nachází hrobka ruských panovníků. Pro fotografy je tento kostel zajímavý hlavně tím, že jeho věž je tak vysoká, že jí celý kostel jen velmi těžko nacpete do záběru na šířku. V areálu pevnosti se nachází několik muzeí a expozic, které jsou určitě celkem zajímavé. Jenomže já v nich nechtěl ztrácet drahocenné hodiny světla a raději jsem fotil. U zdí pevnosti se už desítky let schází otužilci, aby se zde v závětří slunili. Navíc je zde na břehu řeky Něvy celkem pěkná pláž, kam vyráží spousta lidí za odpočinkem, třeba na piknik. Dokonce se zde toleruje i jisté porušování jinak celkem dodržovaného zákazu pití alkoholu na veřejnosti.


Podle mého názoru je za slunečného dne Petropavlovská pevnost jedním z nejlepších míst ve městě, kde si udělat piknik. Na piknik jsem ovšem neměl parťáka, takže jsem si akorát koupil půl litru kvasu a párek v rohlíku abych si taky užil trochu toho sluníčka. Užíval jsem si tak moc, že při odchodu jsem na lavičce zapomněl svojí Yashicu MAT na svitkový film, naštěstí jí bdělí návštěvníci odnesli na informace, kde jsem se o 5 minut později, zbrocený potem, objevil a ptal se, jestli náhodou někdo nenašel můj fotoaparát japonské výroby. Tím jsem tedy prověřil i poctivost místního obyvatelstva, která mě příjemně překvapila. Pro příště si ale budu dávat lepší pozor, abych už žádný foťák nikde nezapomněl. 

neděle 22. října 2017

Petrohrad: Pamětihodnosti a muzea

Každému, kdo se rozhodne navštívit Petrohrad, bych doporučoval vyhradit si na návštěvu alespoň týden. Tedy pokud chcete navštívit alespoň část pamětihodností, které město nabízí. Skutečně toho není málo. Každého samozřejmě napadne navštívit Ermitáž. Kolem 3 milionů exponátů v 5 přístupných budovách (z celkových 6). Pokud chcete vidět alespoň část sbírek tohoto muzea, nechte si na to alespoň 2, ale ještě lépe 3 dny. Administrace Ermitáže na vás naštěstí myslí a nabízí lístky platné 3 dny. Základní lístek stojí 600 rublů, což je cca 230kč. Pokud jste lakomí, můžete se zkusit trefit do prvního čtvrtka v měsíci, kdy je vstup zdarma. Jediné, co se v Ermitáži od mé poslední návštěvy před 3 lety změnilo je množství lidí. Tedy zejména turistů z Číny. Turisti jsou otravní, turisti z Číny speciálně. Pohybují se zásadně ve stádech o 30 a více kusech, shlukují se a překáží, kde to jen jde. Naštěstí se občas objeví skupina ruských turistů, která si skrz asiaty naprosto bezohledně proklestí cestu a vy můžete takovou skupinu následovat. Osobně mi Číňani tolik nepřekáží, protože při svojí výšce vidím docela pohodlně přes jejich hlavy.



Osobně jsem si nechával návštěvu Ermitáže v záloze pro deštivé dny, takže jsem se do ní nakonec dostal jen na jedno odpoledne, ale protože už to byla moje druhá návštěva, tak jsem stihl vidět v zásadě vše, co jsem chtěl, a to včetně poměrně zajímavé výstavy o starověkém Egyptě. Nerad bych psal, že návštěva Ermitáže je povinnost, ale je to zhruba stejné jako jet do Paříže a nevidět Louvre. Pokud zatoužíte po návštěvě některé ze sakrálních památek v centru Petrohradu, tak máte nepřeberně možností. Něvskému Prospektu dominuje Katedrála Panny MarieKazaňské. Na první pohled člověku neunikne podobnost s bazilikou Sv. Petra ve Vatikánu. Má to svojí logiku, protože stavbu zadal car Pavel I., který toužil po sblížení mezi pravoslavím a katolíky. Katedrála se však začala stavět až v roce 1801 v empírovém slohu. Vevnitř se podle cedulky nesmí fotografovat, ale když jste dostatečně nenápadní, tak to zvládnete. Atmosféra je tam zajímavá, díky neustálému pálení kadidla ve vzduchu visí neustálý opar kouře, skrz který prochází okny světlo. Jen si dávejte pozor, aby vás při focení neviděl pop. Kadidelnice je na dlouhém řetězu a když vás s ní vezme po hlavě, tak to může bolet.



Klasičtější stavbou, kterou si spíše spojíte s Ruskem je Chrám Kristova vzkříšení – Spasitele na krvi. Ten je postaven na břehu kanálu Gribojedova na místě, kde byl spáchám atentát na cara Alexandra II., doslova. Uvnitř chrámu je pod altánem odkrytá původní dlažba, na které v roce 1881 ulpěla carova krev. Chrám je z venku barevný a s klasickými kopulemi a maličko připomíná chrám Vasila Blaženého v Moskvě. Hlavní je ale interiér. Chrám je od podlahy po strop doslova pokrytý mozaikovou výzdobou. Prý se jedná o největší ucelenou plochu mozaikové výzdoby na světě. Osobně tomu nemám problém věřit. K návštěvě doporučuji slunečný den, protože pak interiér doslova září barvami. Já měl trochu smůlu, protože jsem si návštěvu naplánoval zrovna na předposlední den svého pobytu, kdy se zkazilo počasí. Nechtěl jsem chrám navštívit v pátek nebo o víkendu, abych se vyhnul davům. Davům jsem se vyhnul, ale světlo mi trochu uteklo.


Pokud bych měl ovšem vybrat jeden symbol Petrohradu, který bude možná ze všech nejznámější, tak musím vybrat křižník Aurora. Ten se zrovna nedávno vrátil z kompletní renovace a je znovu otevřen pro veřejnost. Jedná se o chráněný křižník třídy Pallada, který byl postaven na přelomu 19. a 20. století a ve své době se jednalo o poměrně standardně výkonnou válečnou loď. Bojový křest Aurora prodělala v Rusko – Japonské válce ale slávu získala především během Říjnové revoluce v roce 1917, kdy měla vystřelit na Zimní palác a tím zahájit Bolševickou revoluci. Problém je v tom, že z Aurory byla odstraněna děla hlavní výzbroje a odeslána na frontu. Takže výstřel byl pouze ze salutního děla slepým nábojem. Rozhodně se však nestřílelo z křižníku Potěmkin! Dříve byly návštěvy povoleny pouze předem ohlášeným a organizovaným skupinám, dnes prostě jen přijdete k pokladně, zaplatíte 600 rublů (230kč) a můžete na palubu. V podpalubí najdete celkem solidní a dost interaktivní expozici, ve které se leccos přiučíte o životě v Ruském námořnictvu počátku 20. století, ale i o Bolševické revoluci. Na přídi je samozřejmě ono slavné dělo, velmi populární místo, u kterého se rádi fotí turisté. Bez zajímavosti není ani to, že loď je stále ve stavu ruského vojenské flotily. O pořádek na její palubě a o to, aby turisté výstřelem z děla nezačínali revoluce, se starají kadeti z blízkého námořního učiliště. Na jejich tvářích je však vidět, že by raději sloužili někde na raketovém křižníku u břehů Sýrie, než aby vzdorovali davům turistů. Docela je chápu.



Pokud vám Aurora nestačila na uspokojení vašich námořnických choutek, můžete navštívit ještě ponorku S-189. Ta stojí zakotvená na břehu Nábřeží poručíka Schmidta. Jedná se o diesel-elektrickou ponorku třídy Whiskey, která se vyráběla od roku 1949 do roku 1958. Její pozdější varianty byly vybavené i střelami s plochou dráhou letu. Dostat se na palubu je docela dobrodružné, ale už přidali nějaké ty šipky, protože před 3 lety jsem docela tápal. Muzeum je udržováno v chodu bývalými důstojníky, kteří na ponorce sloužili v době jejího vyřazení ze služby na počátku 90. let. Pokud umíte Rusky, můžete si poslechnout celkem zajímavý výklad a nějaké ty historky z dob studené války. O kousek dál je ledoborec Krasin na kterém je zajímavá expozice ruské oceánografie. A přes řeku jsou vidět Admirálské loděnice, kde se staví například ponorky třídy Kilo, které jsou tam také zakotvené. Moje snahy o podplacení vrátného v loděnicích se ovšem nesetkaly s úspěchem, takže jsem mohl nové ponorky třídy Kilo určené chudším, leč ambiciózním námořním státům.


V příštím vydání mého blogu se podíváme, kam se obyvatelé Petrohradu chodí bavit a kde tráví volný čas. Projdeme se po Něvském prospektu a navštívíme i Petropavlovskou pevnost, která za pěkného počasí doslova praská ve švech a najdeme na ní dokonce i celkem příjemnou pláž.


neděle 15. října 2017

Petrohrad: Jak, co a proč?

Petrohrad. Město tří revolucí a kulturní centrum Ruska. Město, které bylo postaveno jako ruské okno do Evropy, a nakonec se stalo spíš evropským oknem do Ruska. Pokud jste nikdy v Rusku nebyli a chtěli byste se tam zajet podívat, doporučil bych začít právě v Petrohradu. Je to jako vlézt do bazénu s neznámou teplotou vody hezky pozvolna. Předejdete šoku. Kdybyste letěli, bez předchozí zkušenosti s návštěvou Ruska, například do Moskvy, to bych přirovnal ke skoku po hlavě do neznámé vody. Může to dopadnou dobře a dost možná nemusí. Petrohrad je menší (5 mil. obyvatel) a relativně kompaktní město, kde docela pohodlně skoro všude v centru dojdete pěšky. A co, že jsem tam týden dělal? Fotil!


Už nějak začátkem roku jsme s manželkou řešili to, že bude muset v Petrohradě navštívit svoji univerzitu, kde dálkově studuje postgraduál. Původně to vypadalo na léto, takže jsem se chtěl přidat, protože tehdy v Petrohradu panují bílé noci a je i šance na celkem dobré počasí. Nakonec se termín posunul na srpen, poté na začátek září, a nakonec na poslední týden v září. Podzim není na návštěvu úplně nejlepší období. Díky severní poloze a blízkosti moře tam prší. Často a vydatně. Je to vidět i na tom, že okapy tam mají světlost cca 40 cm. Do Ruska bohužel nejde letět jen tak, protože jako první si musíte vyřídit vízum. Hned u toho jsem narazil na první problém, protože jsem si všiml, že mi končí pas. Takže jsem si ještě musel vyřídit rychlopas. Chvílemi to vypadalo, jako by se proti mně všechno spiklo a někdo nechtěl, abych letěl do Ruska. Dlouhodobá předpověď počasí se měnila z hodiny na hodinu, ale byl jsem pevně odhodlán, že tam prostě vyrazím.


Nebyla to moje první návštěva Petrohradu, protože jsem město navštívil už v začátkem roku 2014. Jenomže to bylo v únoru, a navíc jsem se v té době ještě nevěnoval fotografii. Už jsem ale měl alespoň otevřené oči a viděl jsem, že to tam za focení stojí. Proto jsem tolik stál o možnost se vrátit, ale tentokrát s fotoaparátem a nějakou smysluplnou vizí. Nakonec, týden před mým odjezdem už to začínalo vypadat, že vše bude dobré. Počasí se ustálilo na „slunečno“ pro celý týden mého pobytu, vízum mi bylo uděleno, letenky byly koupeny a sehnal jsem i ubytování. Navíc se mi povedlo nashromáždit slušnou zásobu filmu, takže jsem mohl fotografovat a nestarat se o to, jestli mi film náhodou v polovině pobytu nedojde. Balil jsem až těsně před odletem, protože jen naskládat filmy a fotoaparáty do příručního zavazadla mi zabralo pár hodin času, než jsem byl spokojen. Říkal jsem si, že na velkém kufru tolik nezáleží, protože nějaké oblečení si můžu v krajním případě pořídit na místě. Nakonec jsem sbalil ale i velký kufr a vyrazil.


Přiznám se k tomu, že se cítím trošku bezpečněji na palubě strojů Aeroflotu, než u ČSA. Rád věřím tomu, že když jste před kariérou dopravního pilota pár let házeli bomby na Groznyj nebo Afgánistán, tak vás nějaký let na trase Praha – Petrohrad nemůže rozhodit. Doletěl jsem však v pořádku i s ČSA, ačkoliv mě nepříjemně překvapilo, že už se nepodávalo žádné občerstvení. Inu, i na normálních linkách si asi musíme začít zvykat na nízkonákladové manýry, což se mi osobně vůbec nelíbí. Na ubytování jsem se také dostal bez větších problémů, protože systém MHD je v Petrohradu poměrně robustní a jednoduchý. Moje Air BnB za 12 dolarů na noc bylo skutečně velmi autentické, ale na přespání to stačilo a výhodou byla poloha, která mi umožňovala se pěšky nebo autobusem, dostat prakticky kamkoliv v centru města. Plánoval jsem přesouvat se většinou pěšky, protože tak je člověk vystaven více dojmům a místům, než když cestuje třeba autobusem nebo metrem. Ačkoliv focení v metru byl můj záložní plán pro případ deště. V autobusech se příliš fotografovat nedá, protože tam spíš bojujete o holý život v mase lidí, která se snaží někam dostat a nechápe, že vy se chcete jen tak poflakovat.



Za cíl jsem si vytyčil jediné – strávit co nejvíce času na ulici a fotografovat. Neměl jsem žádný pevný itinerář. Snad jen jsem si někde chtěl dát opravdu dobrý šašlik, navštívit restaurant Čechov, Ermitáž a okouknout čerstvě zrenovovaný křižník Aurora (a případně si vystřelit z děla). To bylo tak nějak vše. Zbytku jsem chtěl nechat volný průběh a jít tam, kam mě vítr a příležitost zavanou. Jak se mi program nakonec vydařil, to se budete postupně dozvídat, protože návštěva Petrohradu byla rozhodně plodná jak na fotografie, tak na zážitky. Množství materiálu je takové, že to rozdělím do více článků, na které se můžete těšit v následujících týdnech.